MŮJ PŘÍBĚH

Kapverdy, ostrovy Zeleného mysu a nebo také Šťastné ostrovy – všemi těmito poetickými názvy je označováno souostroví čítající všeho všudy deset ostrovů, jejichž břehy omývá Atlantický oceán a jež se nacházejí jen necelých 500 km od afrického Senegalu.

A jsou to právě Kapverdské ostrovy, které se mi staly druhým domovem.

Na ostrovy Zeleného mysu jsem se dostala vlastně náhodou, přestože pro mne tehdy nepředstavovaly zas až tak velkou neznámou. Na Ústavu románských studií na FF UK v Praze jsem totiž vystudovala Portugalistiku a Italianistiku a již při studiích mne velmi zaujaly reálie bývalých portugalských kolonií.

Vždycky jsem toužila procestovat Brazílii, indické státy Daman, Diu a Goa. Snila jsem o návštěvě Svatého Tomáše a Princova ostrova, Mozambiku či Kapverdských ostrovů.

Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že budu v jedné z těchto bývalých portugalských kolonií někdy pracovat, žít nebo snad dokonce mít rodinu…
Život mezi Kapverdskými ostrovy a Českou republikou jsem neplánovala, ale když se ohlédnu a podívám se na posledních deset let svého života, mohu s jistotou říct, že všechno, co se stalo, stalo se proto, aby nasměrovalo mé kroky právě na ostrovy Zeleného mysu.

Moje cesta na Kapverdy

Vystudovala jsem česko-italské gymnázium a po něm jsem se přihlásila hned na několik oborů, které se studiem jazyků nesouvisely. Na žádný z oborů, které jsem chtěla na vysoké škole studovat, jsem se ale nedostala. Prošla jsem však přijímacím řízením Italianistiky – oboru, na který jsem se hlásila jen jako na „záložní“.

Italianistika se v té době nedala studovat jednooborově a tak bylo třeba připravit se během necelého akademického roku k přijímačkám na druhý obor. Selektivně jsem se rozhodla pro Portugalistiku, ačkoli jsem pomalu ani netušila, kde Portugalsko leží a jak portugalština zní.

Při studijích to byl občas trochu boj, ale mám ráda výzvy. Vlastně je vyhledávám – zcela záměrně.

Na střední škole jsem nedokázala přednést ani referát před třídou. Nerada telefonuji, natož v cizím jazyce, a nerada tlumočím/překládám. Jsem introvert a kontaktu s lidmi se v zásadě vyhýbám. Moje práce ale vždycky byla a je jen a jen o kontaktu s lidmi, veřejném přednesu, telefonování a komunikaci v cizím jazyce, tlumočení a překladech. Není nad to, dokázat překonat své strachy.

Ráda cestuji, poznávám nová prostředí, kulturu, lidi a jejich zvyky. Při studiích jsem měla možnost strávit několik měsíců v rodinách v Itálii i Portugalsku, kde jsem i nějakou dobu studovala.

Portugalsko a lusofonní svět – tedy země, kde je oficiálním jazykem portugalština, mě nakonec uchvátily natolik, že jsem zvažovala možnost odstěhovat se z Čech do Lisabonu. Zároveň jsem si chtěla splnit i svůj velký sen – procestovat  bývalé portugalské kolonie.

Na Kapverdy mě to táhlo obzvlášť silně, nevěděla jsem ale proč.

Dokonce i moje diplomová práce byla vzdáleně s Kapverdskými ostrovy spjatá – dílo Nikdo se nedívá portugalského neorealisty jménem José Luís Peixoto, jehož rozborem jsem se v ní zabývala, bylo totiž napsáno právě na Kapverdách. Další náhoda?

Naskytlo se mi několik možností, jak si splnit sny, ale nikdy jsem nedokázala udělat krok kupředu ve správný čas.

A přesně ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, přišla nabídka práce v Portugalsku a na Kapverdách. Portugalsko nakonec nevyšlo a ani mě to nepřekvapuje – předurčeny mi byly totiž Kapverdy.

Můj život na Kapverdách

Život na Kapverdách, obzvlášť na ostrově Boa Vista, kde jsem strávila několik let ve „funkci“ delegátky a průvodkyně, je na první pohled opravdovým rájem na zemi. Ve skutečnosti je ale hodně drsný. K tomuto zjištění však člověk dospěje až časem…

Na ostrově jsem byla z počátku na všechno sama a  vydána napospas místnímu drsnému prostředí. Zažila jsem si spoustu krušných chvil a nesmírně mi chyběla rodina i přátelé.

NEDĚLEpoKAPVERDSKU(1)

Zlom přišel v momentě, kdy mé všeobecné zoufalství zaregistroval jeden z kapverdských kolegů, který na ostrovy spadl snad z Marsu.

Stal se mi oporou a nejlepším přítelem. Každý večer alespoň zavolal, aby se zeptal, jaký byl den a ujistil se, zda jsem v pořádku.

Často jsme si povídali dlouhé hodiny. Vyprávěl mi svůj příběh, příběhy svých rodičů, sourozenců a dětí, o životě na Kapverdách a o místních zvycích.

Ukázal mi Kapverdské ostrovy, jejich obyvatele i jejich často velmi pohnuté příběhy zblízka. Najednou si ke mně už nikdo nic nedovolil – díky němu jsem získala respekt mezi místními a svůj vnitřní klid.

Byly totiž chvíle, kdy jsem chtěla všechno na minutu zabalit, spálit mosty a odjet zpátky domů. Něco mi ale říkalo, že musím ještě zatnout zuby a vydržet, protože jsem na Kapverdách z nějakého důvodu, že mám ještě čímsi projít, něco vykonat a dostát určitým závazkům z minulosti – říkejme jim třeba karmické, ať už v minulé životy věříte či nikoli.

Uplynulo několik týdnů, měsíců, dokonce i let a z mého nejlepšího přítele se stal můj manžel, který mi vždycky byl a je velkou oporou a inspirací a to napříč všemi kulturními odlišnostmi, kterých je víc než dost. Záleží však na úhlu pohledu, ze kterého jsou nazírány a také, jak je s nimi nakládáno.

NEDĚLEpoKAPVERDSKU

Za celou tu dobu, co se známe, zažili jsme spolu mnoho méně či více komplikovaných situací, řešili dilemata ohledně partnerství, barvy pleti, dětí, které má můj muž z předchozího vztahu, i to, jestli nám to za všechny ty „komplikace“ stojí.

A došli jsme k závěru, že ano – stojí, a že vám chceme o ostrovech Zeleného mysu a životě jejich obyvatel vyprávět!

 

Poznejte s námi…

kapverdske-ostrovy-zblizka

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *